Zdálo se mi to snad? Ohlédl jsem se. Ranní opar se převaloval po rozkvetlé horské stráni. Až nahoře na mezi seděly dvě dívky a vily věnce. Jejich zpěv se nesl údolím. Hlavu v oblacích, těla v letních květech slunce.
Věnováno všem neznámým pěvcům…
Nedávno jsem otevřel knihu písní a říkadel, které sbíral po kraji Karel Jaromír Erben. Četl jsem si v ní. Jsou z různých míst naší země. Většinu z nich si při putování krajinou zapisoval sám, pomohli mu také jeho přátelé. Díky těm písním se pak objevila i jeho Kytice balad.
Píseň vždy ulevovala lidské duši a povznášela ji k výšinám. Její rytmus uváděl lidské tělo do pohybu. To pak šla práce nejen na polích a lukách jinak od ruky. A člověk tak posílil duši svou, když se třeba setkal s nepříjemnou ranou osudu. Prostě to vyzpíval. Dostal to ze sebe ven. V hlavě mu začala znít melodie a on k ní přidal slova. A ta je pak nesla po kraji. Tak se rodí lidová píseň.
V zeleném háječku / milovali se dva; / padlo na ně dřevo, / zabilo je oba.
Dobře udělalo, / že oba zabilo; / nebudou naříkat, / jeden pro druhého.
Nápěv z písně Nešťastní milí, z Hradecka, K.J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla. 1937
Napsat komentář